Jak jsem potkala psychopaty – aneb odvrácená strana české vědy a výzkumu

21.08.2020 11:48

Když se člověku dobře daří, má pocit, že dobré časy budou trvat napořád. Ale život se děje v cyklech počátků, trvání a zániku. 

Po studiu ochrany životního prostředí jsem nějakou dobu získávala ostruhy v oblasti nakládání s odpady, ale moje srdce bylo u kontaminace vod a vodních ekosystémů. Povedlo se mi zakotvit ve společnosti zabývající se průzkumem a čištěním kontaminace horninového prostředí a podzemní vody – a vyklubala se z toho práce snů. Velké projekty, adaptace technologií ze zahraničí na české podmínky, výzkum a vývoj v rámci evropských grantů, prezentace výsledků na národních i mezinárodních konferencích. Publikace, i ty impaktované, postgraduál, fajn pracovní parta, jas a úspěchy. 

Ale každá muzika jednou skončí. Odstraňování ekologických škod po komunistickém průmyslu a pobytu sovětských vojsk šlo do útlumu s nástupem současné mocenské garnitury.  "Moudrý" pan Babiš prohlásil, že za to už se utratilo dost a příroda si teď musí pomoci sama. Pragmatičtí američtí majitelé, kteří byli mými zaměstnavateli, na to reagovali minimalizací společnosti – z dvou set lidí zůstalo pět v pražské centrále. A tak přišla má zkušenost s invazí agresorů. Tenhle text sepisuji na výročí invaze jiné, která přinesla normalizaci let sedmdestátých - a ohlížím se za mou osobní normalizací let desátých. Nejsem v české společnosti s touhle zkušeností sama - jen na svůj osud jsme každý sám. Ale teď k mému příběhu.

Vzhledem k výsledkům v oboru jsem po útlumu sanačních projektů dostala nabídku přejít do výzkumu. Kolegy jsem znala z konferencí.  Zvenčí, podle prezentovaných výsledků, vypadala výzkumná skupina seriózně. Přijímala mě pětičlenná komise, předkládala jsem životopis a všechny univerzitní diplomy – prostě to působilo hóch. Jen, jak jsem zjistila, o ženu s doktoráty z přírodovědy, manažerskými kompetencemi, jedenácti impakty a zvyklou z česko-americké společnosti na rovnoprávnost, v univerzitním týmu nikdo nestál. Mladší kolegové, co měli PhD. z kamarádství s panem profesorem, na základě jednoho impaktu, mi začali dávat jednoznačně najevo, že buď přijmu pozici té druhořadé, jejíž úkol je držet hubu a krok, nebo ať táhnu. Ženy v týmu byly unylé krásky, co dělaly laboratorní pokusy a připravovaly prezentace pro vůdčí samce a byly jim k dispozici na služebních cestách – zkrátka poslušné lože a stůl. 

Jenže já měla vést projekty, nikoliv být laborantka. Ale bez spolupracujícího týmu tohle jde těžko.  Sice jsem tým měla – ale na papíře. V reálu nikdo na pracovní úkoly na mnou vedených projektech neměl čas, technici nebyli ani schopni zprovoznit měřící zařízení. Hlavní ve výzkumné skupině bylo kam jet zapařit, s kým si tam zahrát tenis a koho tam přeříznout. Taková partička „Kopytem sem, kopytem tam“. Skončilo to pro mě v okamžiku, kdy na mne jeden z mladších kolegů sprostě řval, že on tedy nepojede na 400 km vzdálenou lokalitu řešit, proč měřící přistroj přestal posílat data. Na projektu, za který jsem měla odpovědnost já – jenže přístroje měl na starosti on. Za téměř dvacet let předchozí kariéry jsem takové jednání nezažila. Nebylo to poprvé, co přístroj selhal – a co se na svoje povinnosti vykašlal. Jednou předtím mi dokonce další technik volal, ať se mi o přístroje na lokalitě stará můj manžel, když je ajťák (s mým univerzitním angažmá neměl pochopitelně můj muž nic společného). Na podklady o technických problémech přístrojů jsem dostávala výsměšné odpovědi, že u mailu nebyla příloha - když jsem upozornila, že ano, dostalo se mi odpovědi " jsem si nevšiml". Dodneška o sobě slýchám, že podle hodnocení bývalých kolegů z univerzity jsem naprosto blbá a neschopná. 

Po arogantním útoku s odmítnutím opravy přístroje jsem byla nahraná. Zákazník se dožadoval dat, která byla ve vzdáleném přístroji, který jsem neuměla obsluhovat a termín hořel. Nejsem ajťák, mám dva doktoráty z přírodních věd. Z vedení přišel jednoznačný vzkaz, ať si poradím jak umím. A skousnu agresi a aroganci – nebo ať táhnu. Poprvé v životě - a zařekla jsem se, že taky naposledy – jsem si data vymyslela. Sice to nebyl až takový vědecký hřích - extrapolovala jsem výsledky měření průtoku z předchozích let o šest měsíců - ale nechala jsem se donutit překročit svou etickou hranici. Takže jsem dala výpověď a táhla pryč.  Výsledky, které se mi i přes tristní podmínky povedlo vytvořit, si rozebrali agresivní kolegové a unylé konkubíny. 

Bylo tam i pár žen samostatnějšího, amazonského ražení – ale ty dříve nebo později odešly také. Výzkumná strategie týmu  psychopatů byla nalákat chytré ženy, vytěžit je a vyšikanovat. Některé skončily na psychiatrii, jiné na antidepresivech, další našly místo v jiných týmech. Upalování čarodějnic v 21. století.

Přešla jsem zpátky do firemního prostředí s tím, že česká věda zjevně není můj šálek čaje. Ze spolupráce v rámci evropských grantů jsem byla zvyklá na mnohem etičtější a rovnocennější úroveň mezilidských vztahů. Pár let jsem pak po konferencích a časopisech vídala výsledky svých výzkumů pod cizími jmény, šéf mi nezaplatil ani celou výplatu za poslední měsíc.  A přesto, že všechny zprávy z výzkumných grantů, které jsem vedla, byly nahrány agenturám před mým odchodem, šířil pak o mě pomluvy, co jsem po sobě nechala nedodělků. Zkrátka – kvalitní člověk. 

Firemní prostředí zpočátku vypadalo slibně. Spolupráce s techniky a laboratoří fungovala, jak jsem byla zvyklá z dvaceti let před univerzitním angažmá. Uskutečnila jsem pár menších projektů průzkumu kontaminace a přirozené atenuace znečištění a vyšel slušný grant na průzkum difuzní kontaminace ze starých zátěží. Těšila jsem se, že dokončím dvacet let běžící práci na výzkumu šíření chloroetenů z podzemní vody do vodních ekosystémů. Ovšem… netušila jsem, že můj grant není určen na výzkum, ale k čerpání veřejných financí. A že skutečný název mé pozice není hlavní řešitelka, ale bílý kůň.  A to nebylo všechno. Pravda, co je můj zaměstnavatel zač, vycházela na povrch pomalu, ale jistě. 

První dva roky všechno vypadalo normálně. Měla jsem svůj grant a pár drobných projektů, lidé ve firmě spolupracovali. Sice mě trochu mrzelo, že po práci na velkých lokalitách s tisící vrty a třicetičlenným týmem mám na starosti netěsnící stojan na benzinové pumpě s jedním kontaminovaným vrtem, ale holt – recese je recese. 

Jenže – sanace netěsnící pumpy šla lépe, než se čekalo. Za půl roku bylo čisto, smlouva byla na dva roky. Z vedení přišel pokyn, že je třeba začít solit. Zpočátku jsem nechápala. Pak mi došlo, že vedení po mě chce, abych do vody ve vyčištěném vrtu přidávala kontaminaci, aby bylo možno dál fakturovat. Projela jsem si zápisy z firemních porad, kde se ten termín používal v jednoznačném kontextu v souvislosti s jinými místy. Nevěřícně jsem zírala do zdi a přemýšlela, co budu dělat. Tohle už byl jednoznačný podvod. Naštěstí ve schránce přistál e-mail od klienta, že si chce udělat kontrolní vzorkování – a z diskuze, že já tedy pro firmu nic solit nebudu, protože si nevezmu na triko trestný čin podvodu, sešlo. Klient si vzal kontrolní vzorky a sanace spěla ke konci. Ale ke konci spěl i můj zaměstnanecký poměr a řešitelství na výzkumném grantu. Najednou jsem měla k dispozici méně a méně kolegů ve firmě ke spolupráci. Skoro nikdo neměl čas. Jejich práci suplovali univerzitní studenti od dalšího účastníka projektu. Začal být problém se schvalováním a proplácením mých cesťáků. Postupně jsem zjistila, že mám k dispozici zhruba třetinu financí, které stát na můj výzkum poslal – a že moje práce na 0,3 úvazku je státu vykazována jako 3,5 člověka. Mrtvé duše CZ 2019. 

Kolegyně z firmy mi na konferenci mi vyprávěla, jak část ve firmě řešených grantů se řeší jen šuplíkově – výsledky jsou komplet vymyšlené. Vzpomněla jsem si na hlášku majitele na poradách – že už děláme i opravdový výzkum, že už si výsledky jen nevymýšlíme. Považovala jsem to tehdy za vtip…. 

Poslední rána do vazu přišla na poradě ke grantu. V projektu byla plánována prezentace výsledků na mezinárodní konferenci. V rozpočtu bylo vyčleněno na prezentaci 70.000 Kč – plánovali jsme vyjet někam do Evropy či zámoří, na prestižnější konferenci, výsledky se povedly a difuznímu znečištění chloroeteny se nikdo moc nevěnuje. Šéf firemního oddělení výzkumu prohlásil, že se pojede na Slovensko, na konferenci bez vložného. Náklady desetinové a zbytek zůstane ve firmě.  

Chvíli jsem se utěšovala, že to budu mít na pohodu, mezinárodně jsem už přednášela mnohokrát, bude to bez nutnosti trmácet se někam letadlem atp. – ale už mi naplno došlo, že můj grant je ze strany zaměstnavatele drsně tunelován. Grafické výstupy byly zpracovány nekvalitně, v jednom člověku na 0,3 úvazku jsem rozhodně nemohla odvést práci za 3,5 člověka. Neschválili mi spolupráci s odborníky, která byla v rámci projektu předjednána. Když jsem majiteli formy poslala svůj rozpočet na dokončení projektu, poslal mi jeho verzi – kde byly finance téměř vyčerpány. Ovšem já coby hlavní řešitelka nevěděla na co.  Když jsem situaci konzultovala s mým mužem, prohlásil, že to připomíná situaci z románu Kmotr – tam si italská novomanželka taky myslela, že věno patří jí, dokud jí novomanžel nezfackoval a prachy nezabavil. 

A facky na sebe nenechaly čekat – kolegové začali šířit, že celý výzkum je hromada sraček, že to není inženýrská metodika. Nevím, co tím sledovali – abych držela hubu a krok a posloužila jako bílý kůň? Navštívila jsem advokáta a vylíčila mu, co se děje. Že mne zaměstnavatel tlačí do toho, abych vytvořila výzkum, ze kterého mi zmizely 2/3 rozpočtu neznámo kam. Advokát briskně vyhodnotil, že se jedná o jednoznačný dotační podvod – i mluvil o mé morální povinnosti podat na zaměstnavatele trestní oznámení. Ale při hlubší analýze jsme dospěli k tomu, že při následném vyšetřování by to bylo tvrzení proti tvrzení – lidé, jejichž práce byla na projektu vykázána a kteří ji ve skutečnosti nevykonali, by to museli přiznat. A pokud by se mrtvé duše nepovedlo prokázat, hrozilo by pro změnu mě stíhání za křivé obvinění. Patová situace, kde zbývalo jen si chránit vlastní kůži. Jako hlavní řešitelka jsem nesla odpovědnost za hospodárné využití financí – čemuž to, co se dělo na grantu, jednoznačně neodpovídalo.  Účetní výkazy jsem naštěstí nepodepisovala.

Takže stačilo rezignovat na pozici hlavní řešitelky a dát výpověď. A ztratit tím výsledky dvacetileté práce, svým způsobem spáchat profesní sebevraždu. Protože zaměstnavatel patřil k těm větším rybám v oboru – a pochopitelně, druhý odchod z výzkumné instituce během sedmi let se v životopisu se taky nevyjímá dobře. Ale pořád to pro mne bylo přijatelnější, než se sehnout a posloužit zlodějům. Ani moje tělo mi to nedovolilo. Zablokovaly se mi záda, přišly migrény a já strávila výpovědní dobu v pracovní neschopnosti. Neschopná napsat byť jen řádku pro tuneláře.Dodnes žasnu nad arogancí, s jakou majitel společnosti s šéfem firemního oddělení výzkumu předpokládali, že mne donutí pracovat podle jejich požadavků.

V průběhu výpovědi jsem si uvědomila jedno – že už nemám odvahu nechat se kdekoliv zaměstnat. Tedy v pozici spojené s jakoukoliv zodpovědností. Leda tak jít vydávat hamburgery jako hlavni hrdina v Americké kráse. Nebo mýt záchody jako Jiřina Šiklová v době normalizace. Přestala jsem věřit lidem v mojí environmentální profesi – těch šmejdů se v uplynulých letech v mém životě objevilo přespříliš. Dělat poctivou profesi se přestalo nosit – a podvádět neumím. Nebo spíš – nevnímám jako potřebné si podvody zanášet duši. 

 

Ještě tak úplně nevidím do všech konců, proč se mi má ekologická profese takhle zašmodrchala – každopádně, obě poslední zaměstnání se vyznačovala jedním společným rysem – muži v pozici moci, kterým ženy jen přisluhovaly. A ti muži se chovali tak, jako by pro ně neplatily žádné hranice a žádná pravidla, jako by vše bylo dovoleno. Absolutní arogance, nadřazenost, agresivita.  Další společný rys byl, že kvalita a smysluplnost práce nikoho nezajímaly – hlavním cílem byla v prvním případě zábava a v druhém peníze.  Až práce Ratkina Honzáka a Františka Koukolíka mi pomohly pochopit, že jsem se ocitla v lidských společenstvích ovládaných psychopaty - a že jediné řešení, které oni doporučují a které jsem intuitivně použila, je z takových společenství utéct.  Smysl, přesah, zodpovědnost neměly u mých bývalých zaměstnavatelů místo. A ještě jeden zajímavý rys v těch kolektivech byl - spousta žen s rakovinou prsu.

Když nahlédnu do rodinné historie, opakuje se v mém životě zkušenost mých předků, kterým komunistčtí agresoři zničili život - ačkoliv byli jen drobní řemeslníci a sedláci. Přivlastnili si jejich dílny a hospodářství, finance v bankách zničili měnovou reformou - ale úvěry, které měli na své nemovitosti a hospodářství je donutili zaplatit v plné výši. Co si z toho vzít za poučení? Nedovolit grázlům zničit mi život. I když lidé s psychologickým profilem mých bývalých zaměstnavatelů momentálně vládnou i české společnosti. Ale zatím naštěstí nedokázali své normy chování do společnosti zcela prosadit.

Teď stojím už téměř rok sama za sebe – odchod nebyl snadný, dostávala jsem psychopatické e-maily, že jsem zlo a šířím zlo, budila jsem se z nočních můr a u sebe pozorovala následky postraumatické stresové poruchy. Několikrát jsem se za tím vším pokusila definitivně zavřít dveře, ale vždycky se něco vrátilo. Nedávno upozornění ze sociálky, že budou zkoumat, jestli za mě můj poslední zaměstnavatel platil pojištění. Na oslavě mě známá sdělila, že o mě bývalí kolegové mluví jako o naprosto neschopné krávě. Když se podívám na svůj profesní životopis, vyznívá jinak. Naposledy minulou neděli jsem míjela na benzínce onen vrt, kterým to všechno skončilo. Odešla jsem do svobody na volné noze – sice nevím, jestli se uživím, ale vím jedno – nikdo mi nemůže nutit, abych pro něj kradla nebo kryla jeho neschopnost. Moje účetní mě ujišťuje, že zná spoustu lidí, kterým dělá léta účetnictví a kteří se živí poctivě. Tak se bude doufám dařit i mě.

Těch minulých sedm let fakt nepatří v mém životě k pracovně radostným a úspěšným. Vytěžila jsem z toho však jednu cennou zkušenost. Že zaměstnání může jít úplně do kopru. Že můžete být sebeúspěšnější a sebeschopnější, když se dostanete do kolektivu, do nějž svým nastavením nezapadnete a partička mocných se vás rozhodne vyšikanovat a využít, máte smůlu. Jediné co můžete, říct jim ne a za cenu ztrát odejít – jako odcházeli emigranti, kteří se nepodvolili komunismu. Nebo lidé za normalizace. Zkrátka, jak zpívá Xindl X – kdo vystrčí hlavu z davu, je ostatním za vola, nebo za dojnou krávu. Tady byly dojné krávy dvě - já s mým výzkumem a český stát. Odmítla jsem být součástí mlčící většiny, která bez odporu slouží systému, at' je jakýkoliv.  Což popisuje Zimbardo v Luciferově efektu. A zaplatila jsem za to. Aby se kruh uzavřel, před pár měsíci mi volal bývalý kolega z akademické sféry, co tedˇdělám - že jej vedení nutí, aby na svých projektech generoval peníze na úplatky pro lidi z agentury rozdělující výzkumné granty. za komunismu platilo, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Heslo dnešních dnů by mohlo být "Tuneláři všech odvětví, spojte se!" Smyslem není odvést kvalitní a smysluplnou práci, ale postavit Potěmkinovu vesničku a tu za předraženou cenu prodat státu. Nebo klientovi. První zakázkou na volné noze bylo hodnocení vrtaři zcela špatně technicky vytvořeného vrtu - kdy dodavatelská firma s klientem vyjebávala způsobem, že jsem se za svůj obor začala hluboce stydět. Navíc v průběhu šetření vyšlo najevo, že jejich dílo jim ppokryla renovovaná firma v oboru odbornou zprávou se zcela vymyšlenými daty. Ještě si naběhli na vidle zcela dokonale - do textu napsali, že čerpací zkouška se uskutečnila v červnu a na konci byl odebrán vzorek - a zprávu doplnili analytickým protokolem z listopadu. 

Co jsem celou touhle anabází získala? Možná, vlastně zcela jistě, to jsou moje lekce, jak říkat ďáblu ne. A také je to moje jungiánská individuace. Setkání se stíny oboru, kterému jsem se čtvrtdtoletí věnovala. Pochopení, že některá jablka jsou schnilá - a poznáme to, až když do nich kousneme. nezbývá, než je hodit do kompostu a nechat je projít procesem transformace na hnojivo pro úrodu příští. 

Smyslem zřejmě bylo vymanění se ze závislosti na jistotě zaměstnání a přechod k dospělé, svobodné a nezávislé odbornice, co vidí do věcí skrytých pod povrchem. A díky nezávislosti si může dovolit říkat pravdu . Protože pravda někdy nelítá vysoko ani není někde venku. Ale je skrytá uvnitř a stojí za to ji hledat. Jen - mnoha uším často nezní příjemně.

Zkrátka smyslem je přijmout, že mou životní úlohou v ekologické profesi není s nástupem středního věku přejít na pozici mocné královny, ale nezávislé vědoucí čarodějnice. Ale pořád ještě, když procházím prezentace a výsledky z let minulých, je mi jako Židovce, která se prochází kolem spalovacích pecí, ve kterých shořel její minulý život. A cítím hněv, že jsem svou prací v uplynulém čtvrtstoletí především nakrmila parazity. Podle mého muže prý příliš drsné a dramatické přirovnání - ale když vám někdo ukradně výsledky čtvrtstoletí práce, které měly sloužit k habilitaci, fakt to nepotěší. Zkrátka, jablko v kompostu ještě hnije a tranformace in progress, not finished yet.

 

 

 

 

 

Kontakt

RNDr. Jiřina Macháčková, Ph.D. Liberec +420 774 580 484 jirina.machackova@seznam.cz